Zlatá pavučina vzpomínání

Výstava artefaktů

Duben 2019, Praha - Lastavica

​

Několik slov z vernisáže….

​

Odjakživa jsem měla ve zvyku, schovávat si některé, na první pohled bezvýznamné maličkosti, které byly symbolem určitých okamžiků a já jsem si chtěla zapamatovat jejich zvláštní energii nebo atmosféru. Dělám to stále. Přináším si ze svých cest kamínky omyté vodami Jadranu, vylisovaný květ žakarandy z lisabonských parků, hrstku červené africké půdy, pytlíček cukru, kterým jsem si osladila kávu v Bělehradě nebo v Sofii, apod.
Jsem přesvědčená, že podstatu každého člověka tvoří souhrn vzpomínek, emocí, zkušeností a nejrůznějších dojmů, které na sebe vzájemně působí a tím neustále mění jeho vnitřní svět.

Přitom často nemáme žádnou intuici nebo moc, abychom vědomě vybrali moment, který se zapíše do našeho bytí a tam bude žít jakýsi svůj život. Buď bujet nebo vadnout ve stínu nových a silnějších dojmů. Teprve po řadě let si klademe otázku, proč vlastně uchováváme některé stopy minulosti, nepotřebné věci, jako třeba plnící pero, které už roky nepoužíváme, zkřivenou čajovou lžičku, dětskou botičku, poškozený vějíř naší maminky, obyčejný, úplně sepraný, plátěný šátek, trochu rezavý a tupý kapesní nůž našeho dědy a kdoví co ještě. Prohlížíme si tu zvláštní věc, jemně po ní přejedeme rukou, pokrčíme rameny a vrátíme na nenápadné místo, které není nikomu na očích. V srdci pocítíme záchvěv dojetí, kdoví kvůli čemu. Kvůli už ztraceným, dávno uplynulým okamžikům, neopakovatelně krásným a silným vzpomínkám, které nás hladí někde uvnitř a současně jsou „derivátem smutku“, jak to nazval náš nepřekonatelný spisovatel Jergović. Kvůli nezfalšovatelné pravdě o tom, co si opravdu přejeme pamatovat, kvůli stesku po posledních stopách světa, který odešel nekompromisně pryč, ale zůstal v něčích vzpomínkách.

Nějaký čas jsem byla přesvědčena, že uchovávání zmíněných drobností, je trochu podivínské, ale po nějaké době jsem pochopila, že skoro každý člověk potřebuje jakousi tajnou sponu s uplynulými časy. To, co nazýváme současností, je utvářeno díky akumulované (nahromaděnému dědictví) minulosti, a lidské vzpomínky jsou možná energií potřebnou k dalšímu žití.
V každém případě, uchováváme-li naši osobní minulost zhmotněnou v rozličných formách lidských i přírodních výtvorů, vytváříme kulturu paměti, která se u různých národů příliš neliší. Svědčí zřejmě o sentimentu, tradici, kolektivní empatii i životních křižovatkách, ale jedno je jisté: takto uchované věci získávají přidanou hodnotu, která se nedá ničím změřit. Kráčíme dál s přesvědčením a nadějí, že pokud jsme spojeni se zlatými vlákny vzpomínek, nikdy nemůže být všechno ztraceno.