Výstava obrazů malíře Safeta Zece
„Člověk může snést neuěřitelné a nemožné věci, úsilí ducha může býti nečekaně velké a může daleko předstihnouti fyzickou sílu. Člověk může udiven stanouti nad velikostí svého díla i odříkání; mnoho dokáže duch, ale ne bez následků.“
Ivo Andrić – Ex ponto
Zecovo umění – pro zrak a duši
Mám pocit, že psát o díle Safeta Zeca je zcela zbytečné. Díla velkých umělců není třeba luštit, překládat do každodenního jazyka, dávat návod k použití. Dílo vás osloví nebo ne, nezaleží na tom jestli jde o literaturu, hudbu, sochařství nebo malířství. Ona myšlenka, kterou je umělec posedlý, vlní jeho nitrem, jeho mozkem, ovlivňuje jeho snění i bdění, v jeho tvorbě je všudypřitomná, není možné se jí vyhnout. To, co nám Safet Zec svým malířstvím předává je nedělitelnou součástí každého z nás, našého nejhlubšího soukromí. On nám jenom připomíná šetrnou melodii svého štětce, tužky, kousku uhlí, jehly…notorický základ existence lidské bytosti, základ všeho co konáme, co jsme. Dívat se do jeho obrazu a neprorazit do vlastního nitra není možné.
Nedbale zahozená útěrka na hraně stolu, vyvolává vzpomínky na matčiny ruce, které se jí dotýkaly dokud připravovala bochník hleba pro své nejmilejší; vůně načatého chleba hospodaří našimi smysly, šíří se všude kolem zatímco se noříme do bezpečí nejmilejších vzpomínek… Husté koruny stromů bosenských dvorů, které mlčí všelijaké štěstí a naštěstí uplynulých dnů, nálety jezdců, palbu děl, obětí a povzdechy milenců, voní babiččiným obětím, teploučkým a bezpečným, ve kterém se zrcadlí jenom daleké, tajemné nebe osuté hvězdami a tušením.
Safet Zec je majitelem prapočátku. V jeho díle jsou obsaženy všechny odstíny barvy země, barvy nebe, bílé… černé. Všechny ostatní barvy připomínají stvoření, pomíjivost, chvilku, když časem prošel člověk. Rozkvetlá koruna kaštanů, okny posetá fasáda, stárá jako čas sám, ruce pozvednuté k nebi nebo k jínemu člověku… všechno vypráví o maliři, o bytosti, která nikdy není a ani si nepřeje být osamocena, která věří v přirozenou harmonii a logiku propojení, která nachází soulad i tam kde jakoby neexistuje.
Jeho židle, každá z jeho židlí nabízí odpočinek. Jako by řekl: zastavte se občas, otočte se kolem, podívejte se na svět, který vás obklopuje a nezapomňte, že jste jenom Člověkem!
Proto zastavení se před plátny Safeta Zeca znamená konfrontování se sama s sebou, konfrontování s minulími časy, kterými jsme protkáni, návrat do prapočátku a nitra všeho, připomenout si přirozený soulad, najít vlastní smíření a klid.
Někdo řekl, že Safet Zec je velkým malířem, protože pochopil celou pověst malířství. Proto, když se koukáme do jeho díla, začíná být jasné, že on svým malířstvím znovu objevuje okolní svět. Úplně jednoduše a přece pravdivě a jasně to říká Pascal Bonafoux – maliřství Safeta Zeca je zapotřebí!
Všechno co nám dáva, vzal Safet Zec v Rogatici, místě, kde se narodil roku 1943. Do pokladnice vlastního srdce shovával výjevy, které hladí duši a možná ani netušil, že jednou všechno vychrlí do svých pláten, desek a kartonů…
Když se mu v dětství nahodou dostala do rukou malinkátá reprodukce Rembrandtova díla, netušil, že jde o osudové setkání, které určí jeho životní cestu. Fascinován motivem a krasou kresby pokoušel se o nápodobování, snažil se ji rozluštit, ponořit se do ní… Dlouho potom, když už začalo jeho vzdělávání na Střední umělecké škole v Sarajevu, Rembrandt, ten nepřekonatelný holandský umělec nepřestával být jeho nejdůležitěším poradcem a konzultantem. Ještě tehdy nastávající umělec nenechával lhostejným nikoho, kdo měl přiležitost podívat se na jeho dílo.
Akademii výtvarných umění a také postgradualní studium dokončil Safet Zec v Belehradě ve třídě Ljubici Sokić. Neustále tvořil a kladl si vysoké cíle, hledal inspiraci také v jiných směrech umělckého vyadřování, jako je hudba, literatura… Jeho první výstavu v bělehradském Kulturním centru zahájil známý spisovatel Danilo Kiš v roce 1973. Následovaly mnohé další výstavy.
V Sarajevu, kam se vrátil v roce 1989, nevydržel dlouho. Už v roce 1992, donucen atmosférou začinající války opouští město. Téměř vše, co vytvořil a co zůstalo v sarajevském atelieru, bylo rozkradeno nebo zničeno. Zůstalo jen několik málo děl v soukromých sbírkách a ve vlasnictví německé galerie Hans Hoppner.
Stejný osud potkal jeho ateliér v Počitelju, hercegovském městečku na řece Neretvě, kde Safet Zec spolu s dalšími umělci založil dnes už známou malířskou kolonii. Rodina Zecových se pokouší najít nový domov v Itálii, v Udine, kde Safet Zec hned začíná s neúnavnou prací. Tam se pokoušel „přesadit strom, který byl zrozen a vyrostl v jiném městě, jehož kořen čím robustnější, tím víc trpí.“ /z monografie Safet Zec/ Jeho poslední výstava v Dubrovníku v roce 1991 byla už poznamenaná válkou. Ale, neuvěřitelně rychle se mu podařilo připravit novou výstavu v uplně cízím prostředí v Udine v roce 1993. K Rembrandtu Van Rijnu se pořád vrací, jak sám malíř říká: „…tělem a rozumem. Otevíral jsem ho a díval se do jeho děl častěji než obvykle. Pro mne se stal jako určitý druh svěřování. Jenom on byl schopen sklidnit mé neklidy a zlá tušení, odpovídat na nelehké otázky. Jenom on, kdo ví pokolikáté, byl schopen vrátit víru a důvěru v malířství a umění chvilkami uplně ztracenou anebo zpochybněnou.“
Tak začína pracovat na cyklu „Ruce“.
„Udělal jsem v mém, už můžu říct, dlouhém zabývání se tímto řemeslem, bezpočet děl na různá témata, v různých materiálech a velikostech, ale lhal bych, kdybych si nepřiznal, že jsem ještě nezažil takovou tělesnou a duševní satisfakci, jako tomu bylo v Albbicoccove tískárně v Udinách toho únorového dne, když se mi ukázal první otisk první cera molle věnovaný Rembrandtovu dílu. Děkují ti Van Rijn.“
Už rok na to následovala větší výstava, také v Italii. Přesto, že měla být antologická, obsahovala přévažně obrazy, které Zec maloval v Itálii. Jeho dílo, roznesené větrem války nemohlo být prezentováno ve větším rozsahu, ale přesto jeho drama bylo viditelné ve znovu používaných motivech založených převážně na milých vzpomínkách.
V Zecových ranných italských motivech převažoval pocit umírání a strachu, stopy po ničivé válečné ciklóně. V tom období dočasně opouští směr poetického realismu a vrací se ke kresbám na kovových deskach a tuš-panelech. Teprvé pak následuje pocit sklidnění, přezkoumání vlasního nitra a návrat dřívějším tématům.
Dílo Safeta Zeca představuje jeho narativní portrét, portrét jeho vlasti a jejiho zlého osudu a utrpení. On nadále zůsává významným představitelem poetickeho realismu, do kterého byl zařazen ještě v 70. letech minulého století.
Zecovo velké přání, vystavit své obrazy znovu v Sarajevu, bylo naplněno v roce 2001, když v Collegiu Artisticum vystavuje svá ránná díla, na která je doteď velmi pyšný, spolu s pozdější tvorbou a obrazy ze soukromých sbírek.
Za posledních patnáct let obrazy Safeta Zeca obdivovali milovníci umění v mnoha evropských městech: Řim, Paříž, Venecia, Počitelj, Sarajevo atd.
