MABAT
Výstava obrazů malířů Jakova Bararona a Miši Babiće
Duben 2018, Praha - Galerie SUJB
Několik slov z vernisáže….
Mám velkou radost, že mezi námi můžu přivítat bosensko-hercegovské a současně rakouské umělce, Jakova Bararona a Mišu Babiće.
Přinesli nám ukázat zlomek svého opusu, přes který otevírají dveře ke komunikaci s jejich tajemným světem, zavádějí nás do dvou různých vnímání minulosti a současnosti, která se o minulost opírá.
Výstavu jsme pojmenovali MABAT, což je hebrejské slovo a znamená pohled na událost, zpráva.
MABAT pánů Bararona a Babiće je velmi intimní dojem založený na vnímaní života, prostředí a atmosféry, ve které se dnešní svět pohybuje.
Oba umělci se narodili v bývalé Jugoslávii. Jeden v Bělehradě a druhý v Sarajevu. Oba přinášejí barvy a temperament jihu do kterého implantují, každý svou základní myšlenku.
Za Jakova Baranona bychom mohli říct , že na nomádské životný cestě, podobné cestě Sarajevské Hagady, kterou vyhnaní Židé nesli sebou přes století, dokud nenašla klid v Zemském muzeu Sarajeva, Baranon byl veden světlem genetické paměti (genetických vzpomínek) a pudem sebezáchovy.
Jeho cesta vedla z Bělehradu do Francie, poté do Izraele, odkud odchází studovat do Sarajeva a znovu do Bělehradu, dále pokračuje se studiem v Paříži, vrací se do Sarajeva, které opouští v roce ’92 a od té době žije ve Vídni.
To všechno je zapsané v jeho obrazech, o kterých by se mohlo říci, že jsou otisky doby, čí osnova je převážně vyšívaná genetickou paměti vyhnaného národa. Figurativní motivy připomínající děj z Hagady vedou k nejintimnějším myšlenkám umělce a vyjadřují možná podvědomou snahu zachovat světlo života, které ho vždy hnalo dál a které neustále hledá a připomíná, jako zprávu vzdálených předků.
Přesto, že jsou motivy, kterým se ve svých obrazech věnuje odlehčeny něžnými barvami, které působí poeticky přívětivě a lehce, ve skutečnosti jde o rozvrstvené myšlenky vedoucí hluboce do dějin paměti. V nich dominuje optimismus a klid, smířenost s osudem, ale také otevřenost modernismu, který nezapomíná nostalgický vztah k tradici. Připomíná že udržitelnost světa, který se neustále mění není možná bez úcty k minulosti.
Obrazy Mišo Babiće dýchají jinak.
Presto, že oba umělci vytaženy z původního prostředí jsou zatížení břemenem hledání základních hodnot společnosti, MABAT v Babićevich obrazech se vztahuje na záznam a ke kritice nedávné a současné společnosti čí hodnoty tají a transformují se do neskutečné síly destrukce. Zaráží nás jednoduchá myšlenka a ještě horší je že to může byt aspirace že:
-všichni se jednou můžeme stát Lady Gagou,
– že další důležitá chvilka života bude patřít jenom vám,
– že se nemáme ničeho bát, dokonce i Svatý otec se divá přes prsty a někdo zase řekne: ani Svatý otec nesnese pohled na to kam společnost spěje,
-varuje že všichni můžeme jednou ztratit růžový brýle,
a nebo že hrozí nám hlad,
– táže se: proč ne mluvíš tak jak přemýšlíš? a tak dál.
Podívejte se do obrazů, do zpráv, které mluví o tom, o čem si nepřejeme vědět. Svědek otáčí hlavu, nepřeje si být svědkem.
Umělci přes století malují ženy jako symbol krásy, něžnosti, erotiky, plodnosti, jistoty, udržitelnosti lidstva, Babić, stejně jako Saudek ve svých fotografiích, maluje ženu právě jako obraz chátrající morálky konzumní společnosti, pochybuje o udržitelnosti.
V Babićových obrazech je obsažena obrovská síla zklamaného člověka, který vidí daleko, člověka stydícího se společnosti, která se na život dívá přes závoj spěchající k cíli – stát se lady Gagou.
O obrazech vlastně ani není třeba mluvit. Oni jasně mluví za sebe. Je na divákovi otevřít dialog a najít tu větu určenu přímo, a jemu osobně.
Doufám a pevně věřím, že odsud neodejdete lhostejný.
„Když odházíme z výstavy výjimečného umělce, svět, do kterého vcházíme, není totožný se světem, z něhož jsme přišli” napsal Nelson Goodman americký filozof
Jakov Bararon a Mišo Babić jsou výjimeční umělci.
