Začátkem října na český knižní trh dostala se zajímavá kniha bosenskohercegovského

spisovatele Ranka Risojeviće Bosenský kat.

Jedná se o jednom z nejlepších reprezentantů současné literatury BaH.

Ranko Risojević je znám jako autor více než čtyřicet knih: čtrnáct básnických sbírek, osmnáct knih prózy z čehož pět románů, psal dramata pro děti a dospělé, které hraji v Národním divadle Bosenské krajiny v Banja Luce a v rádiu. Působil jako redaktor v nakladatelství a šéfredaktor několika časopisů pro literaturu a dnes je ředitelem Národní knihovny v Banja Luce.

Kniha Bosenský kat vyšla ve dvou vydání a děj se vztahuje na změnu dominance dvou mocnostech na Balkáně: Otomanské říše v stahování a nastupující Rakousko-uherského mocnářství.

Prezentace knihy proběhla v Českém centru v Praze, o knize mluvil pan Jiří Kuděla, bývalý velvyslanec ČR v BaH a hoste přivítal velvyslanec BaH v Praze JE Nediljko Bilić.

Třebaže by se mohlo zdát, že námět knihy je omezen prostorem a časem stálého balkánského neklidu a proměn, otvírají se zde rovněž další otázky, na něž jsou ne vždy možné odpovědi. A to jen stvrzuje jejich univerzálnost a aplikovatelnost v každé době a v každém prostoru zaplněném lidmi a jejich osudy.

Dobu, v níž se Risojevićova próza odehrává,ą je možno označit, mimo jiné, jako dobu, kdy se začínají rozvíjet nové vazby s českým i slovenským národem, neboť příslušníci obou národů zastávali různá místa v tehdejších rakousko-uherských úřadech a státních institucích. Mnoho českých rodin se usadilo v Bosně, aby pomáhaly v jejím rozvoji a brzkém spojení s ostatními částmi Monarchie. To trvalo po řadu let a potomci těchto rodin dodnes, více anebo méně asimilováni, žijí v těchto končinách. Vliv této kultury nově vzniklého Československa (ostatně i kultury německé), zvyky a jazyky od té doby v Bosně a Hercegovině zanechávaly trvalé stopy a tady nikdo netušil, že se něco podobného stane znovu, a to ve dvou vlnách: po něco méně než sedmdesáti letech, kdy se Češi a Slováci narození v Bosně a Hercegovině vraceli domů a nesli si s sebou úplně jiné zvyky a obyčeje a také jiné názory na život, než si s sebou nesli jejich rodiče, předtím směřující na jih. Za necelých padesát let následovala další vlna, a tou je cesta původních obyvatel Bosny a Hercegoviny nacházejících nový domov mezi národy, z větší části dobře známými a blízkými.

To všechno, nahlíženo z dálek vesmíru, připomíná vlnění moře, nekonečné, modravé mořské hladiny. Také bych se časem přiklonila k takovému chápání, kdyby ty vlny neodnesly také mě, a jak jsem poznala později, rovněž velký počet nově nalezených českých přátel.

Ten okamžik, v něm začíná pohyb po zmíněné trase s důsledky, které se nedají odhadnout, zasluhuje pozornost; když ne pro nic jiného, tak proto, abychom lépe poznali, co nás spojuje.

Právě proto tuto knihu, kterou můžeme přiřadit k reprezentativním počinům současné bosensko-hercegovské prózy, vřele doporučuji rovněž čtenářům v České republice.

Zvjezdana Marković