Úvodní slovo k vernisáži výstavy Edina Mumankadiće

“Dnes se s velkou radosti a pýchou účastním vernisáže výstavy známého bosensko-hercegovského malíře Edina Numankadiće. Moc mě těší, že české publikum má příležitost seznámit se s dílem autora, který snad nejlépe reprezentuje moderní umění v naší zemi. Můžeme klidně prohlásit, že Edin Numankadić je zakladatelem moderního umění v BaH. Patří k generací lidí svobodného duha, generaci lidí nabytých pozitivní energii, která ještě dávného roku ’68 chtěla měnit svět, chtěla ovládnout vlastní prostor a dát mu pečeť vlastní identity. Dalo by se říci, že moto uměleckého výrazu této generace bylo:
Chci být ne jenom tvůrcem ale také aktivním svědkem své doby!

Edinu Numankadićovi se to opravdu podařilo. Nestal se inženýrem elektrotechniky, jak si to rodina přála, ale malířem a profesorem schopným silně tlumočit svět kolem sebe a to: jen s málo slovy
a trochou barvy. Vždy ho fascinovalo ticho, v kterém je obsažena “symfonie emocí”- jak říkával, ticho, které navádí k přemýšlení
a konaní. O pravdivosti svého přesvědčení, že se ty nejsilnější ideje
a myšlenky odráží v naoko jednoduchém nánosu barvy, se ujistil moc krát. Poprvé jako mladík na výstavě Behaudina Selmanoviće, který mu ukázal moc manipulace jednobarevností. Později se víckrát utvrdil ve svém přesvědčení, třeba v pařížském muzeu moderního umění, kde zůstal fascinován tichem znějícím barvou. Vyrůstal v prostředí
s pevným intelektuálním základem, milován a chápán jako jedinec
s osobitým, až absurdním optimizmem, nezviklán ve vlastním přesvědčení, že kráčí tou jedinou možnou – osudovou cestou.
Tak se i stalo, že poměrně brzy, ale suvereně vystoupil s první samostatnou výstavou. Bylo to v roce ’71, když abstraktním expresionizmem šokoval publikum ještě nepřipravené přijmout těžko pochopitelné, téměř jednobarevné obrazy, které mnohým neříkaly nic! A přece, ta výstava přinesla obrovský zlom. Na uměleckém nebi BaH se začal rýsovat nový umělecký výraz, který později získal obrovskou moc a schopnost vyjádřit právě to nepochopitelné. Vznikal nový vizuální jazyk pro komunikaci skrze umění. Dalo by se říct, že se tvůrčí biografie Edina Numankadiće rozvíjí ve třech cyklech. Nejdřív to byly „pasáže barev“, asociující krajinu vnitra vždy se skládajíc ze tří symbolů: barva jako základ, prostor jako iluze hloubky, čas jako moment obsaženého děje. Potom následuje cyklus Stopy, který se opírá o přímý expresionizmus a hodně se přibližuje tehdejším evropským trendům moderního umění. Zachycuje impulsy života a reflexi současnosti skrze spontánní asociativní formu. Do třetího cyklu patří díla, která jsou dnes zde vystavená. Jsou to zápisy. Zápisy, ve kterých je obsažena tragika veškeré lidské existence. V nich jsou skryty nejimpresivnější, intimní zážitky a zkušenosti, často nepochopitelné a nevysvětlitelné. A co více, také nepřijatelné. Je jim svěřen strach, pohyby, naděje i beznaděj. V nich je skrytá osamělost a osobní drama, márnost a uzavřenost do vlastního nitra, ve kterém i přesto občas zableskne neděje, smířenost se životem a osudem a přece také potřeba vyjádřit vlastní názor… Edin Numakadić říká, že maluje jak musí. Je to nad jeho um a srdce. Jako npř. Kaudinský a Kupka patřili mezi zakladatele evropského moderního umění, opakují, že Numakadíć, se skupinkou stejně smyšlejících umělců, před víc než čtyřiceti lety způsobil zlom v existujícím uměleckém výrazu v BaH, přinášejíce nový jazyk a novou formu. Jeho rukopis je naprosto originální, neoblomně experimentuje s nevyčerpatelnými prameny hledání způsobu ozrcadlení nové reality pomocí barvy, prostoru
a písma. Nesmíme zapomenout na Edinovy krabice. Krabice – To jednoduché slovo odpovídá jeho způsobu, jeho uměleckém rukopisu, poznamenaného dramatem. Poznamenán událostmi, v kterých i umělec zůstává němý. Událost kdy, ve válkou zničeném městě, obklopen množstvím soukromých dramat, dívajíce se do prázdných krabic od barvy pochopil jak se změnil obsah lidské duše. Nezůstalo skoro nic. Zadíván do náhodně shromážděných věcí, mezi které se snaží vnést harmonii, vyjadřuje drama zničeních životů, drama existence v podmínkách přežití na střepinách života. Nemohl by ničím lépe vyjádřit existenční konflikt, potřebu najít motiv dalšího dne
v ruinách prožitého. Mluví se o následcích strádání, o zničeních městech, o zabitích a hladem umořeních, ale zabití lidského JÁ a reflex přežití – to najdeme v krabicích Edina Numankadiće. Zadívejte se do nich. Zamyslete se nad relativitou pořádku hodnot vlastního života! Milý Edine, děkují za zážitek, který s námi sdílíš. Doufám, že tato výstava přinese nový zápis do tvého malířského deníku.”

Zvjezdana Marković