„Člověk může snést neuěřitelné a nemožné věci, úsilí ducha může býti nečekaně velké a může daleko předstihnouti fyzickou sílu. Člověk může udiven stanouti nad velikostí svého díla i odříkání; mnoho dokáže duch, ale ne bez následků.“
Ivo Andrić – Ex ponto
O malířce Heleně Vančurové
Narodila se 10.03.1925. ve Sarajevu, v české rodině, která tam žila mezi dvěma světovými válkami a zabývala se obchodem. Jak sama říká, tam prožila velmi šťastné dětství, odmaturovala na Ženském gymnáziu a začala studovat uměleckou školu spolu se známými malíři: Mariem Mikulićem, Ljubom Lahom, Vladimirem Vojnovičem. Ředitelem školy tehdy byl Vojin Dimitriijević, také velmi známý umělec.
Konec války pro její rodinu znamenal návrat do vlasti, kterou ještě dobře ani neznala. Přes všechny komplikace, které byly vyvolané návratem, její rozhodnutí studovat na Akademii výtvarných umění bylo pevné. Absolvovala roku 1954 u profesorů Karla Mináře a Vladimíra Sychry a od té doby se zabývá malováním.
Poprvé vystavovala v rámci Výstavy výtvarných prací brigádníků z internacionální akce mládeží, která budovala trať Šamac-Sarajevo v roce 1948. Potom nastala doba rozsáhlé tvorby, které mockrát byla ztížena afirmace, což skončilo v roce 1982. Od té doby začala znovu vystavovat. Její práce byly znovu objeveny, a něžný romantismus jejího díla vždy vytán publikem.
U příležitosti zahájení jedné z jejích výstav, prof.Dr. Dušan Sedláček napsal: V obrazech malířky, paní Heleny Vančurové najdeme spoustu portrétů a figurálních maleb, ale její zájem vždy přitahovala především příroda. Proto se malování přírody a toho co v ní nachází věnuje nejraději. Přestože v minulé tvorbě používala různé techniky,
v posledních letech preferuje techniku akvarelu, která je jednou z nejtěžší malířských technik, dnes málo praktikovaná. Na první pohled všechno vypadá jednoduše a lehce, ale akvarel vyžaduje nejenom cit pro perspektivu, tvar a kolorit, ale především velkou zkušenost, vytrvalost a dobrý odhad pro efekty každého pohybu štětce na vlhkém papíru a mezi sebou mísících se barev.
Paní Helena Vančurová svým vlastním uměleckým výrazem zpracovává témata, která jsou blízká našemu chápání – krajiny, stromy, květiny, a my tento její způsob vyjadřování přijímáme za vlastní. Nejenom, že malováním dokumentuje, ona přenáší určité svědectví o zvláštním tajemství momentálního života malovaných předmětů. Když se zastavíme před jejím obrazem, uvědomíme si, že tam všechno vře láskou a úctou k přírodě a člověku, a zároveň tam vládne klid a diskrétní atmosféra.
Ohnuta nad papírem, který maluje, vyzařuje hluboké svědectví lásky a pocitu ochrany, kterým na nás působí příroda. Tak nás vede k přemýšlení o tom jak je člověk ztracený, když není propojený s přírodou, a také o kolik víc je bohatý pokud se cítí s ní propojení a je schopen najít tam alespoň střípky vlastního životního štěstí.
Zvjezdana Marković
